Petr Kral
(Česká republika)
Tak
(Pleť pro pleť)
1
Říká snad báseň pouze lítost
nicméně žijeme ať chci nebo ne
stane se že tu opravdu jsem splývám beze zbytku se svou chutí
jindy skepsí
Hořím v zadrhlých cévkách své úzkosti
třesu se zlostně vstříc drahé tváři
2
Už je to tak nazí rodem
přišli jsme se sem zaskvít
jen jsme se ale trochu zmazali
od lesů
nad městem
zahlídli šmouhu nebe
3
Společný pasiáns
řečí a ponorná řeka vína
naše městská krev Večer námi protáhne svou nit ze sazí
Fantomas je všude ale modrooký Perahim
je jeden na světě
TADY JE JINDE
Píšu abych se dal dohromady
Na dně všech talířů fičí týž průvan Některé
kdesi dosud trčí čárka z podpaží
Odpusť Marceli
nikdy nebudu vůdcem
4
Jak řečeno: knihy jsme zhltli všechny
vycházím z řeznictví s čerstvou
brožurou masa
Zamířit naostro
na vlastní slunce Jsem pro
jasné proti
Zubení
okolních bankovek Stačí poddat se
syntaxi dní
Tak
řekni tak
5
Město je náš les
Vous
naše noční můra
Známe jen oprýskané lvy
6
Mám svůj prázdný pokoj v každém
odjíždějícím vlaku
Mé nejlepší básně
napsali kamarádi
nemluvě o Lesterově saxofonu
A komu prospívá mlčení první
možná poslední zločin té rozptýlené
a všudypřítomné války jejíž rachot
se zas hrne ven z ranního nádobí
jejíž hrůza je známa všem
ne ale řešení
Umřeme mí drazí
bude utrum s naším vzrušeným šeptáním
v tichnoucích hledištích mezi klecemi zoologických
když se tu večer zháší
konec s naším uhranutým trnutím
před výhní lomu kde visí cop rozesmátého zlata
Umřeme
budou jen Číňani
7
Stůl se kácí město
bije poraněným křídlem
Sezóna končí rozpačitým kuckáním
jako začala snad si ještě lze objednat aspoň definitivní skříň
s šuplaty plnými vůně poslední
letní bouřky klusu jejích potrhaných psů
Snad to sem korytem aleje mohou vléct vzrušené Slovenky
a plnit trhliny města svým ruměncem
Šrám který nás roztíná šňůry aut které nás zkoušejí vymazat
Ach Eriku ukažte mi
podšívku svého svrchníku
8
A zatímco tu ševelím s přízraky pěstuju pleť
pro pleť ty se stehny dokořán prst znehybnělý
na svém zrudlém poupěti nalitém
mlčením tuhneš vstříc slepému zrcadlu
9
Hrůza prázdné postele rodičů
se šíří městskou scénou zeje
z rozlohy oceánu
Někde se někdo jako vždycky
shýbá pro jehlu do prachu
Jiný jen zívá
zády k nádraží
Všude kolem prkna a roury plechy
Nikdy
nesložený svět
Okruhy
1
Ve stínu měst si leckdo splétal umíněně nitky
vlastních pokoutních reforem a vynálezů jednou přenosná
planeta
jindy pomník blbcům
Na nástupišti v hloubi metra si mě občas někdo vyfotografoval
v kšiltovce právě včas aby si to ve tmě uvnitř aparátu
odvezl co dárek domordcům pod lehce pohřmívající nebe
na okraji jiné metropole
Každý ať přišel odkudkoli
měl právě tolik kopru kolik zasloužil
Otevřel jsem si rozlehlá vrata do světa
mezi zuby jak jsem do nich na sklonku večeří vjížděl párátkem
v sálech a na terasách restaurací v Římě v Barceloně
v Amsterodamu a v New Yorku
V Chartier jsem předem usedal ke stolu jak v podpalubí
parníku přeplouvajícího věčnost
Istler stál v šeru výčepu u pultíku s pivem
mezi ostatními stíny co anonymní svědek
v zákulisí vlastní existence
Každý se nadechl jak mohl než třaslavým chlebovým prstem
obrátil prázdný list města
Jarry pátral ve své puse jak v jeskyni pokladů už dlouho mezi
námi chybí
svá párátka nám ale dodnes rozdává
2
Neunikla nám tajná náklonnost měst
k vodě jen bylo třeba se tvářit že o ní nevíme
nedivit se tomu jak těsně se ohyb kanálu
přimyká k nočnímu nábřeží jak zostra si blesk brousí břitvu
o tvůj ztemnělý blok
(Vnitřek každé odložené buřinky byl antracitový důl
i na nejvíc vybledlých záběrech z němých filmů)
K ránu míjet v mlze průčelí zsinalých domů
jako by se právě nevrátily z daleké plavby
Blyštivé nože bouřky to zatím dělí na porce
a jednu po druhé je nechávají plout podél navigace New York s
fešnou terasou
a plátěnou stříškou hned za cihlovým skladištěm Singapuru
Ve tmě propusti se proti odlesku rudého neonu planoucímu nic
slza stříbrného světla vzpíná jak naběhlé málo
Nehybné noční práce za zhaslými okny
spojují vzdálená města včetně těch potopených
3
Jen se večer někde za oknem
ukládá ženská ke spaní už věříš že stele pro tebe
Vprostřed tmy se pak rozsvítí v cizím domě na schodišti
vyvstane pár siluet
Noc Lidé stoupají po schodech
zatímco v dálce hučí moře
4
V dešti jako když nic nevíme
mlčet o tom že prší nechat šumět kapky šeptat odstřižky
které vítr sune ke kanálu
U holiče dát místo zpráv v odložených novinách
slovo jen cvrkotu stříhacího strojku
a stínaných vlasů
V noci si osamělí chodci
navzájem napovídají Ten v budce na rohu volá tajně tomu co za
chůze jak se vzdaluje
podél ohrady zvedá zneklidněně k uchu hodinky
Volá mu aby mu sdělil přesný čas
Záblesk černého střevíčku na schodech na most dámská silueta v
okně
nad staveništěm stačí chodcům co bóje
v moři tmy
Lesk v louži pod lampou do ní právě tak vniká
jako z ní vyhlíží ven
Jazz celou noc obeplouvá svět co ospalá archa
5
Zmizel ve dveřích v pozadí místnosti cestou si svlékal sako
Když po tom co opsala
články na stroji vyklouzla z hotelu spatřila ho ve večerním
obleku a šedém plstěném klobouku
Nasedal ve spěchu do taxíku a neviděl ji
Tlupa mužů na koních se poblíž Caballos hnala podél vlaku
šermovala ve vzduchu širáky a pálila z pistolí
Tymyslíš že unikneš své konečnosti a samotě smrtelníka
tím že se v noci noříš do knih
cestou z večeře tě ale zamrazí když na horním konci bulváru
vidíš vítr hnát zašedlé městské konfety po pustém pruhu
vozovky
pro cyklisty
Houkání dalekých lodí z mlhy je naštěstí víc než banální osudy
lidských siluet jimiž se hemží jejich paluba
i podpalubí